Jdi na obsah Jdi na menu
 


Reakce na včerejší schůzku + výchova a sportovní cíle v našem týmu

 Vážení rodiče ročníku 2008 a 2009,

vzhledem k tomu, že jsem si na úterní schůzce s trenéry našich ročníků vyslechl jednoho rodiče, který mne svým projevem nemile zaujal již na turnaji na Čafky, chtěl bych se k tomu vyjádřit touto písemnou cestou. Možná se ptáte proč jsem svá slova nepřednesl přímo na schůzce, ale odpověď je jednoduše prostá. Takovéto věci se neřeší před dětmi, nýbrž odděleně a to právě proto, aby nedocházelo k jejich zbytečným otázkám „tatínku proč“ a následným pochybnostem o vedení týmu. Máme-li budovat jednotného ducha, musíme se tomu vyvarovat a mělo by k tomu určitě docházet přirozenou cestou vzájemných sympatií, nikoliv organizovaně a uměle, jak rodič navrhuje. Můj syn chodí na fotbal již druhým rokem a kamarádů má zde mnoho a to i v ročníku 2007, kde donedávna působil. I já mám mezi rodiči hodně kamarádů a neřeším, jestli budu kamarádit se všemi nebo ne.
Dovolte mi, abych se Vám také před následným čtením těchto řádků představil. Jmenuji se Miroslav Pechar, je mi 45 let a fotbal jsem hrál na několika vrcholových úrovních ve Slávii Praha, Motorletu a v několika dalších regionálních klubech celkem 30 let. Byl jsem také fotbalovým trenérem dlouhých 16 let a vlastním trenérskou licenci A- UEFA (pro neznalé druhá nejvyšší možná licence). Tuto licenci vlastním od roku 1996 a pravidelně se účastním seminářů o nových trendech ve vývoji fotbalu u nás i ve světě. Trénoval jsem veškeré věkové kategorie od kroužků až po chlapi a vychoval tři generace fotbalistů. Mimo jiné jsem působil dlouhá léta i na Motorletu a místní prostředí znám velmi dobře, včetně trenérů, z nichž někteří působili ve věhlasných klubech jako je Slávia Praha nebo Bohemians 1905 a o jejich odbornosti nepochybuji. Nepochybuji ani o odbornosti ostatních trenérů.
V sobotu jsem se se svým klukem účastnil výše zmiňovaného turnaje na Čafce, který podle vyjádření onoho rodiče, jak jste mohli slyšet, nebylo v pořádku. Ano, souhlasím, to nebylo. Za to však nemohl trenér Hůlka, nýbrž dotčený tatínek, který se snažil vyburcovat nás rodiče, abychom šli za trenérem a řekli mu, že by měl kluky střídat po určitém časovém horizontu (ne podle svého uvážení), že by měl kluky patřičně motivovat, atd. Proti tomu jsem se na místě patřičně postavil a nesouhlasil, neboť jeho názor byl absolutně špatný a velice laický! Trenér Hůlka, dle mého názoru, dělal vše standardně, ničím nepochybil a postupoval tak, jak by se to mělo dělat. Jednoduše řečeno, kluky turnaj bavil. Nejméně si však zahrál jeden klučík z ročníku 2009. To nebylo způsobeno tím, že by ho trenér nechtěl postavit, nýbrž tím, že když ho nominoval „na plac“, on nechtěl a vymlouval se na to, že má hlad, atd. Prostě klučík.
V průběhu hry se mi však nelíbilo, že dotčený rodič používal hlasité motivační pokřiky jako „kluci běžte za balónem!“ (v daném okamžiku se stalo, že během chvíle se vytvořil na hřišti hlouček) nebo „střílej!“, když náš hráč běžel sám na bránu těsně za polovinou hřiště. Docela by mne zajímalo, co by ten klučík s balónem udělal, kdyby ho nesmyslně nenakopl. Třeba by obešel brankáře, dal gól a my bychom místo remízy vyhráli. Hm, škoda, mohla být třeba pro kluky medaile a ne „brambora“. To by byla motivace! Ještě bych asi našel další pokřiky, ale myslím si, že je to zcela zbytečné. Raději bych tímto chtěl poprosit ostatní rodiče, aby se vyvarovali jakýchkoliv rad hráčům nejen při zápasech, ale i v soukromí. Trenér může být pouze jeden. Navíc vždy platilo, platí a bude platit, že „Jedna myšlenka, jeden tým = vítězství“.
Nyní se sám sebe ptám. Má takovýto rodič, právo mluvit do práce trenérům a nabízet svoji pomoc při tréninku? Má odpověď zní kategoricky NE! Na Motorlet jsem dal syna, protože vím, že zde dostane kvalitní servis po všech stránkách. Navíc je patrné, že naši trenéři tréninky zvládají bez jakýchkoliv problémů, mají je předem dobře připravené, organizované a plné různých pohybových i technických pasáží na míru šité věku fotbalistů. Nerad bych opomenul jejich dobré a vstřícné vystupování vůči klukům i rodičům. A že je někdy kluků na ně hodně? Ano, ale buďme rádi. Alespoň je v týmu přirozená konkurence, která je naučí být lepšími a také jim zvyšuje šanci, že si zde najdou kamarády.
Ještě jedna připomínka nakonec. Chceme, aby fotbal bavil i naše trenéry, kteří obětují tomuto
koníčku mnoho svého volna, víkendy tráví po turnajích a dovolenou s našimi dětmi na soustředění?
Nevím jak Vy, ale já tedy ANO.
 
 
 
 
 
 

Vážení rodiče našich nejmenších nadějích,

včera (úterý 7.10.2014) jsem se zúčastnil schůzky ročníků 2008 a 2009, kdy jsem si chtěl vyslechnout plány těchto ročníků a byl případně nápomocný pro naše trenéry. Dále jsem obdržel dopis od Miroslava Pechara (rodiče, fotbalisty, trenéra), který mě motivoval přidat pár slov. Ze stejných důvodů jako právě Miroslav Pechar jsem do schůze a debaty o téměř takticko-technických (ne)pokynech trenérů nevstoupil záměrně. Takové debaty se nemají řešit před dětmi, které by z toho neměly rozum. Proto jako šéftrenér mládeže vystupuji pomocí těchto řádků.

Jako přímý nadřízený trenérů bych jim rád touto cestou vyjádřil podporu a důvěru v jejich práci. O skladbě tréninků s nimi pravidelně debatuji a o jejich práci nyní nepochybuji. Vedení schůze a tréninků za mě proběhlo naprosto v pořádku. Jen mě mrzí, že se pravidelně úvodní schůzky trenérů našich nejmenších, které mají sloužit pro rodiče jako informativní, obracejí proti trenérům, kteří nemají šanci se nadechnout a musí před nastoupenými rodiči hájit každý svůj verdikt, rozhodnutí, střídání, skladbu tréninků, každé slovo… . Pokud by pánové trenéři nebyli v našich očích ti praví na svém místě, nebyli by trenéry těch nejmenších.

Ze své pozice si dovoluji nabídnout svůj pohled na věc. Nejdříve se představím jako kolega Pechar, ať máte představu, kdo k vám nyní „hovoří“. Jmenuji se Jaroslav Machač, fotbalu jsem se jako hráč začal věnovat v šesti letech a už u něj zůstal. Jako hráč posléze jako trenér, který zvolil nejpřirozenější vývoj. Postupně jsem vystudoval trenérské licence UEFA C, UEFA B a UEFA A. Nyní mě čeká dvouleté studium trenérské UEFA Profi-mládež licence. Psal jsem nespočet testů, absolvoval několik ústních zkoušek, odposlouchal desítky hodin z předmětů: didaktika, pedagogika, koučink, psychologie, fyziologie, anatomie a další. Pravidelně se zúčastňuji veškerých seminářů o mládeži, dospělém fotbale a všem s touto hrou spojeném. Prošel jsem si kromě chlapů všemi věkovými kategoriemi od kroužku, přes mladší i starší přípravku, mladší i starší žáky, až po dorost. Každá z těchto kategorií má svá specifika a jsou naprosto odlišná v přístupu trenérů z pohledu pedagogického, psychologického, didaktického, nemluvě o technicko-taktickém pohledu či fyziologickém. A svá specifika má i kategorie tzv. předpřípravky. A u té nyní zůstanu.

Základním principem takového kroužku je radost dětí z pohybu. Každý z vás přišel do Motorletu s tím, že asi vaše dítě projevilo zájem o fotbal. Těžko někdo šel s myšlenkou: „Teď ho dám do Motorletu a udělejte mi z něj Messiho. A běda vám, jestli se to nepovede.“ Kdepak, chtěli jste pro svého kluka kroužek, kam bude chodit rád, kde najde kamarády a bude ho to bavit. Žádný výsledek, skóre, zápas či turnaj vám hlavou neběhaly.
Děti to musí v prvé řadě bavit. Hra je nejlepší forma učení. Ať už dáte dítě na jakýkoliv sport, všude se nejdříve bude jednat o všeobecný pohybový rozvoj. A to je správné. Bez jemné motoriky, koordinace, obratnosti těžko zvládnete kopat, přihrávat, střílet, kličkovat, ve volejbale smečovat, v basketbalu házet. Proto se zjednodušeně jedná o tělesnou výchovu zaměřenou na fotbal. Je nezbytně nutné si neplést takto malé fotbalisty s malými dospělými. Nemůžete po nich chtít kombinace, přihrávky, systémy či výsledky. Na to bude od dorostu času spoustu. A není to z důvodů alibistického přístupu trenéru, kteří by to nedokázali hráče rychle (jak byste možná chtěli) naučit. Ono to má svůj vývoj jako v podstatě všechno. Když přijdete na volejbal, také hned nehrajete 6 na 6. Začínáte v menším počtu lidí, hrajete „přehazku“ a než se dostanete k samotnému volejbalu, pár let to prvá (prošel jsem sportovní základní školou zaměřenou na volejbal). Stejné je to u fotbalu. Takto mladý hráč (5-6 let) nemá prostorové vnímání jako dospělý. Nevidí soupeře a ještě spoluhráče, kterým by nahrál. Vidí míč a tím to končí. Klapky na očích jsou moc uzavřené a budou se otevírat velice pomalu. Navíc si postavte k sobě kluky a vyzvěte je, aby vám kopli míč. Čekáte přihrávku „placírkou“? Chyba. Míč vám pošlou v lepším případě nártem, pravděpodobně častěji bodlem. A to není chyba. To je realita. Z fyziologického hlediska je pro ně takový kop přirozený. Ještě nedokážou vytočit nohu, aby vám fotbalově správně přihráli „placírkou“. To, co vidíte vy rodiče (že je před brankou volný hráč, kterému je na místě přihrát, aby dal gól) a my trenéři, takto malí hráči NEVIDÍ!!! Nechtějte to tedy po nich. Pokud občas vidíte tým, který proti Motorletu hraje (dospělý) fotbal, nezoufejte. Jedná se o tým, který je pospolu rozhodně mnohem déle než naši kluci. A navíc se v tu chvíli jedná o velký klam, kterému není těžké podlehnout! Často na zápasech a turnajích slyším maminky a tatínky, jak by se jim líbilo, kdyby „naši“ hráli také tak. Líbí se vám, že si soupeř zpracuje míč a přihraje volnému spoluhráči a téměř „kombinuje“? Nenechte se plést, jedná se o nepřirozený vývoj a špatně zvolené metodicko-didaktické vedení trenérských kolegů. Takový to herní styl „zabíjí“ individualitu hráče a jeho osobnosti. Kolik vidíte kliček, obejití protihráče v souboji jeden na jednoho (1:1)? Málo. Jen přihrávky, které vycházejí z únavného drilu v trénincích, při kterých se hráči stávají pouze trenérovými plniteli rozkazů. Kde je individualita? Kde je rozvoj individuálních herních dovedností? Nikde. Kluci si hezky přihrávají, ale nedokážou obejít protihráče. Proč myslíte, že v našem fotbale chybí kreativní hráči? Protože v nejmenších, což je nejdůležitější období pro vývoj hráče, často trenéři nutí hráče do kombinace, zakazují kličky, aby hráč míč neztratil. Při každé chybě na dítě trenér křičí, že to zkazil a mnohdy je takových plicních výlevů slyšet zpoza plotů od ambiciózních rodičů, kteří žijí v domnění, že jejich dítě je nejlepší a ostatní mu to kazí, desítky.
Je to dětí hra, tak jim ji neberme. Pokud bude dítěti motat hlavu taktickými pokyny trenér a další nespočet rodičů, kdy každý budu udávat jiné pokyny, nečekejte, že se vám hra vašeho dítěte bude líbit.
Nechte kluky hrát a veškerou organizaci nechte pouze na trenérech. Mějte radost z vašich dětí, užívejte si jejich úsměv ve tváři, radujte se, když vyhrají či dají gól, pochvalte a povzbuďte, když prohrají. O VÝSLEDEK TADY TOTIŽ VŮBEC NEJDE!
Když tedy pominu všeobecný pohybový rozvoj a budu se specializovat pouze na fotbal (který je pochopitelně týmovým kolektivním sportem), v této věkové kategorii se jedná o INDIVIDUÁLNÍ SPORT! Učme hráče vést míč, klamat tělem, obcházet soupeře a střílet (s fyziologického hlediska nejpřirozenější kop). S přihrávkou a kombinací pár let počkejte. A pokud hráč míč v pokusu o kličku ztratí? NO A CO. Nechte ho být a pochvalte ho za pokus o kličku. Když na něj zařvete, proč ztratil míč apod, příště už se do kličky pustit nemusí. Zbaví se míče a bude z něj alibista, kterých je bohužel už moc. Nenuťte tedy kluky zbavovat se míčů, nechte je hrát a nechte rozhodování na nich, čímž budete rozvíjet jejich seberealizaci, osobnost. Pokyny, střídání a proboha nácviky rohů či autů vůbec neřešte, nešiřte, nepleťte těm hráčům hlavy. Trenér má být pro ně osobnost a rodič partner, kterému se pochlubí, že dal gól, či pobrečí, že se prohrálo.
V této věkové kategorii hráči vnímají pouze míč a jeho majitele – tedy mám míč, nemám míč.
Nepleťme si to tedy (opakuji) s dospělým fotbalem, ve kterém vyžadujete kombinaci a přihrávky. Předpřípravka je o individuálním rozvoji herních dovedností. Dá se říct, že v mladší přípravce se jedná o individuální sport, který v tréninku vyžaduje rozvoj individuálních schopností a skupinově maximálně malé formy her, což je hlavně 1:1, 2:2, případně hry se žolíky hrajícími vždy s těmi, co mají míč - tedy 2:1, 3:2...maximální počty jsou 4:4 a to ještě výjimečně. Víc opravdu nemá cenu. Hráči ještě ten prostor nevidí, proto se v něm neorientují a vznikají chumly a to pak trenér musí hru neustále zastavovat. A to je špatně. Oni musí hrát pořád, zbytečně to nezastavovat. Na to je ve starší přípravce, ale hlavně v žácích času dost.

Hráč trenéra či rodiče ve hře stejně pořádně nevnímá, ale hlavě v tomto věku není schopno porozumět tomu, co po něm dotyčný „rádce“ chce. Zvuková ukázka, či praktická-že to ukáže trenér, pořád není dostačující jako, když to dítě zažije samo.

Je to ve stylu:
- trenér mi to řekne-snad na to nezapomenu
- trenér mi to ukáže-možná si vzpomenu
- já sám to zažiju-zakóduji si to


Proto bych nejraději zrušil častý pokyn "přihraj", či dotaz "proč to nedáš?". Stejně odpověď nedostanete a ne proto, že kluk nechce, ale on to neví. On chce hrát. On chce kličkovat. Naopak nechtějme, aby se zbavovali míče, chtějme po nich, ať situaci vyřeší sami. Ti hráči se nesmí bát hrát. Když po nich budeme chtít přihrávat a kombinovat, naučíme je to. Ale na úkor individuální techniky. Pak přijdou do mužů a neumí obejít hráče. Proto mladší přípravka je o individuálním rozvoji hráče. Níže pár bodů, o čem je trénink předpřípravky.

 

 

U8-U7 (5-6 let)

Charakteristika

  • trochu delší doba soustředění se
  • některé děti začínají inklinovat ke skupinovým aktivitám ( v párech )
  • stále citlivé na nadávky, chtějí, aby je měli všichni rádi
  • začínají imitovat starší hráče, hvězdy, spí v dresu
  • stále malý smysl pro tempo, běhají až nemůžou
  • dodržovat pitný režim
  • stále malé rozdíly mezi pohlavími
  • začíná se vyvíjet fyzická koordinace ....... rozdíly mezi dětmi
  • růst síly především lepší nervosvalové koordinaci
  • 200-300 krát za sezónu upadnou
  • těžko říci kdo je čí kamarád, mění se to
  • stále moc nepřihrávají, stále je ještě moc nenuťme

Tréninková jednotka

  • každý svůj míč velikost 3
  • 2 x týdně kolem 1:15
  • malé formy fotbalu 1/1, 2/2, 3/3, 4/4, více raději stále ne ( chumel )
  • zvykat si na rozcvičku
  • pitný režim
  • zařazujeme řetězce pohybových činností ( vhazování - převzetí - vedení - zakončení )
  • doplňkové sporty ( házená, vybíjená, přehazovaná, . . . )
  • koordinace alespoň 15 minut

Hlavní cíl

  • individuální vývoj - základní technické dovednosti, všestranný rozvoj pohybových schopností s důrazem na koordinační a rychlostní
  • zábava, zájem o fotbal, návyk na pravidelnou účast
  • začátky spolupráce ( magický trojúhelník či čtverec )
  • skupinové chování ( pomáhat jiným, nechat si pomoci )

Taktika

  • 1/1, krytí míče, tlak na hráče s míčem
  • seznamování se všemi posty, univerzálnost
  • úvod do konceptu 3 základních situací ve fotbalu: máme míč, nemáme míč, něco mezi
  • prohlubování znalosti pravidel ( výkop od brány, rohový kop, výkop, vhazování )
  • úvod do přihrávání, spolupráce, návrat ke své bráně při ztrátě míče
  • začínáme dodržovat hranice hřiště

Technika

  • vedení míče
  • úvod do přihrávek
  • střelba různými částmi nohy
  • zvedání míče, počátky žonglování
  • zpracování míče po zemi
  • úvod do vhazování

Kondice

  • koordinace
  • rychlost - zaměření na krátkodobé výkony do 5-8s
  • důraz na rovnováze, hra na jedné noze ( noha stojná a kopací )
  • sílu rozvíjet přirozenými cvičeními ( úpolové hry, přetahy, ... )
  • stimulace aerobní kapacity hlavně průpravnými hrami, nevylučuje se rozvoj obecné vytrvalosti souvislou metodou mírné intenzity - běh( 500m a postupně přidávat po 100-200m v případě, že zvládají bez viditelných potíží ), kolo, plavání

 

Proto se s názory Miroslava Pechara ztotožňuji a za klub FK Motorlet Praha přidávám výše zmiňované názory, podle kterých náš klub funguje již desítky let a v mládežnickém fotbale zaznamenává řadu týmových i individuálních úspěchů a ocenění.

Jaroslav Machač
šéftrenér mládeže FK Motorlet Praha
a trenér kategorie U16 (mladší dorost)